31. října 2013

BOJUJEME S PŘEJÍDÁNÍM I

Zdravím vás!

Mám po dlouhé době jakousi psací náladu a protože různé články na tohle téma plánuji už dlouho a taky protože jsem se pustila do boje, rozhodla jsem se, že se pustím i do prvního příspěvku. O přejídání existuje určitě nejméně dvě stě milionů čtyři sta padesát osm tisíc šest set devadesát tři článků, ale ještě nikde není žádný s mým pohledem na věc, so don't judge! :D Na rozdíl od chytrých vědeckých literárních útvarů psaných vyštudovanými chytrolíny s tím mám zkušenosti a pořád s tím bojuji, tudíž to ze mě dělá většího odborníka :D Samozřejmě na tom není nic vtipného, ale člověk se musí i nad vážné věci povznést, že jo :) Ok, konec blábolení kolem, přejdu k věci!


CO TO VLASTNĚ JE?
Inu, jsme lidé (předpokládám :D) a každý z nás se asi někdy více přejedl, nejčastěji při nějakých oslavách, když vám babička nandá na talíř dvojitou porci, nebo když si na Vánoce přidáte řízek a u pohádek pak ještě sníte talíř cukroví apod. Jenže existuje přejedení a přejídání - dvě odlišné věci. Když se párkrát za rok nacpeme k prasknutí při nějaké příležitosti, nejde o poruchu příjmu potravy, ale o naprosto normální lidskou věc. Přejídání záchvatové však v pořádku není. Oč tedy jde? Odborná definice praví, že jde o "nutkavé jedení, při kterém lidé zkonzumují velké množství jídla a které nedokáží kontrolovat a zastavit". A přesně to se děje. Člověk jí a jí a jí, i když nemá vůbec hlad, je bezmocný a vlastně ani neví, proč to dělá, pak se cítí hrozně a má výčitky, ale přesto to pak udělá znovu... Znáte to?

RIZIKA? VELKÁ!
Samozřejmě že jako každá porucha příjmu potravy není přejídání ani trochu zdravé. Mezi nejčastější problémy vyvolané nebo spojené s ním patří:
  • cukrovka 2. stupně,
  • srdeční onemocnění, vysoký tlak, vysoký cholesterol,
  • určité typy rakoviny,
  • špatná funkčnost žlučníku,
  • potíže s dýcháním,
  • špatné trávení,
  • deprese,
  • vše, co je spojené s obezitou.

PŘÍČINY? 
Většina lidí, co přejídáním trpí, si je rizik moc dobře vědoma, stejně jako anorektičky ví, že se mohou dohnat ke všem zdravotním problémům či v nejhorším ke smrti, ale jejich nemoc je pohlcuje tak, že s tím nedokáží bojovat. Proč to tedy dělají znovu a znovu?
  • EMOCE
    • Nejčastější a nejvážnější příčina. Člověk se přejídá z deprese, stresu, z osamělosti, z mizerného pocitu, z nízkého sebevědomí (jako třeba já).
  • SPOLEČENSKÉ FAKTORY
    • Přejídání může způsobit společenský tlak, stejně jako u anorexie nebo bulimie (co si budeme povídat, jsme obklopeni pěknými štíhlými modelkami, herečkami a zpěvačkami a pořád nám je někdo předhazuje, i když si chceme jen přečíst zprávy).
  • BIOLOGICKÉ FAKTORY
    • Často za to může nějaká metabolická porucha, např. štítné žlázy. Ale nemusí to být spojeno s psychikou. 

JAK Z TOHO VEN?
Osobně pro mě je stále těžké se z toho dostat. Pokud se člověk rozhodne s tím bojovat sám, chce to opravdu vytrvalost, vůli, zkoušet a nevzdávat se. Rozhodně není od věci se obrátit na odbornou pomoc. Pokud jste ale bojovníkem na vlastní pěst jako já, mám pro vás nějaké tipy, které se mi osvědčily/osvědčují.

1. PŘESTAT HLADOVĚT!
  • Skutečně nejhorším problémem je, že když se člověk přejí, cítí se hrozně, má výčitky a řekne si, že zítra nebude nic jíst, protože toho snědl hodně, a když se z toho "očistí", nic se vlastně nestane. Pak to většinou končí tak, že druhý den je podrážděný, hladový a bum, je to tu znova. A pak další den a pak třeba za týden a takhle pořád dokola. Začarovaný kruh. Hladovění je špatné, špatné, špatné! Pokud z toho chce člověk ven, musí začít jíst vyváženě, pravidelně a to ihned! Nikdy se po přejedení nesnažte vyrovnat to tím, že pak nebudete jíst. Dejte si velkou snídani, svačinu i oběd, snažte se nejvíc energie přijmout dopoledne, pijte hodně vody, jezte ovoce, zeleninu, hodně vlákniny, bílkoviny, luštěniny, zkrátka racionálně, nic si nezakazujte a jídlem se neodměňujte. Tím, že vynecháte jídlo poté, co se přejíte, si zaděláváte na další přejedení. Neexistuje žádné "vyrovnání" za přejedení.

2. NENECHAT SE OVLÁDAT JÍDLEM!
  • Z osobní zkušenosti vím, že pokud je v tom člověk až po uši, neustále ho pohánějí myšlenky na jídlo (kolik čeho kdy, tohle ne, to nemůžu, to má moc kilojoulů...). Je to něco jako Dexterův "Dark Passenger". Tenhle Temný pasažér je uvnitř vaší hlavy a nutí vás na to myslet, nepustí vám myšlenky k ničemu jinému a říká vám, že jste padavky a že na to nemáte, že stejně půjdete a přejíte se. Základem je si toho zmetka vůbec nepustit do hlavy a pokud k tomu dojde, jít se zabavit něčím jiným. Jít se projít s nějakou muzikou v uších, pustit si film/seriál, přečíst si knížku, zacvičit si, zatancovat si, zazpívat, si, dělat něco do školy, začít uklízet, pročítat blogy, vyzkoušet nějaký nový účes/make-up atp. Nenechte ho se vás zmocnit! Neřešte kalorie, nic nepočítejte, jezte s rozumem!

3. NO STRESS!
  • Tohle je hrozně, hrozně důležité. Jsme lidé a ne roboti a každý z nás je vystavený nějaké míře stresu (práce, škola, osobní život...). Cítím-li, že mě přemáhá stres nebo nějaká depka (prostě jako každý toho mám plné kecky), mám okamžitě chuť to zajíst čokoládou a zahrabat se nějak hluboko a už nevylézt. Pak si ale řeknu, že Temný pasažér se může jít bodnout a že se s tím můžu vypořádat jinak. Nejlepší je stresu předejít tak, že si člověk všechno zorganizuje a naplánuje (ať už třeba jen pro lepší pocit), taky je třeba dostatečně spát, relaxovat, pít a hýbat se. A když mě nějaká ta depka fakt přemůže, jdu se něčím zabavit, jak jsem psala výše. Nejvíc mi pomáhají procházky se sluchátky v uších :)


4. ZAČÍT DNES, NE ZÍTRA!
  • K tomu není co dodat. Zbavte se hned všeho, co vás doma láká k přejedení (cukrátka, čokoládičky, brambůrky...). Ujasněte si, kdy a proč se přejídáte. Naplánujte a napište si seznam věcí, co kvůli tomu chcete změnit, popř. co půjdete dělat, až se vás zmocní nutkání k přejedení, a vyvěste si ho někam na nástěnku.

5. POZITIVNÍ MYŠLENÍ
  • Pokud mě už znáte, tak víte, že jsem zastáncem pozitivního myšlení. Věřte mi, že to, jak na všechno nahlížíte a smýšlíte o tom, dělá 90 % veškerého úspěchu. Jedna důležitá věc, co jsem se za poslední rok naučila, je, že nikdy není tak hrozně, aby člověk zahodil úplně všechno. A nikdy není pozdě na to něco ZMĚNIT A ZAČÍT!

6. NEBUĎTE V TOM SAMI!
  • Nemusíte zrovna vyhledávat odbornou pomoc, stačí se svěřit kamarádovi, nebo někomu z rodiny, o kom víte, že mu můžete věřit. Pokud se budete cítit špatně a mimo kontrolu, můžete se obrátit na ně a svěřit se jim, a to se pak bojuje mnohem lépe :)

No a nakonec nejdůležitější věc: VĚŘTE SI, ŽE TO DOKÁŽETE! Dostanete se z toho a budete better & happy & healthy a všechno bude super & great 


Já se definitivně odhodlala bojovat až na krev asi někdy minulý týden. Co vám budu povídat, byla ze mě za posledních pár měsíců troska, fakt jsem na všechno kašlala, jedla/nejedla, cvičila/necvičila, byla zmatená, nesvá a cítila se hrozně. Ale něco ve mně se zlomilo (o tom víc příště). Teď už "jedu" od neděle bez nějakého přejedení a je mi skvěle! No a teď vás opět budu pravidelně informovat, jak mi to jde! Protože já to zmáknu! Jestli se ke mně někdo připojí, budu jen ráda :)) A pokud máte někdo nějaké zkušenosti s bojem proti přejídání, dejte vědět nějaké tipy, co vám pomohlo, co vás k tomu přimělo atd.

TÍMTO VYHLAŠUJU LISTOPAD MĚSÍCEM BOJE!
A gratuluji vám, pokud jste dočetli až sem a těším se u dalšího článku! :D

A. G. ッ

11 komentářů:

  1. Ahoj, také bojuji se záchvatovitým přejídáním a zrovna včera jsem se přejedla...Řekla jsem si, že takhle to dál nejde a že celý listopad budu bojovat a pak už to půjde samo :) Chci být zase šťastná :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je, myslím, správný přístup, mám to taky tak :) Takže spolubojovnice? :))

      Vymazat
    2. určitě, nejsme v tom samy :)

      Vymazat
    3. Ahoj, tiež bojujem zo záchvatovým prejedanim sa a rada by som tento boj vyhrala... Mi to zvládneme :)

      Vymazat
  2. Anonymní24.11.13 8:27

    Ahoj, také jsem kdysi s tímto problémem bojovala a vypadalo to už dost marně, když jsem se snad i po 1000x co jsem si řekla že už nikdy, zase jednou přejedla.. nyní ale můžu hrdě vyhlásit že jsem z toho venku - v prosinci to bude už 10 MĚSÍCŮ co se nepřejídám... krásný pocit a vám všem přeji to samé a držím palce v boji s tou mrchou PPP :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Chtěla jsem sem napsat komentář, ale bojím se, že jeho délka by vás odradila .... přesto bych se vámi ráda o info nějak podělila ... je to možné?

    OdpovědětVymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  5. Původně to mělo být pár vět sem, ale nakonec to je docela dlouhé shrnutí i pro mě :) Nejsem zrovna pisálek, tak pokud v tom bude zmatek, omlouvám se :)
    S přejídáním bojuji od puberty. Nikdo to nikdy nebral jako problém, vlastně ani já ne. Vyprávění co a jak by bylo na dlouho, ale v podstatě jídlo je můj život, jak to říká moje přítelkyně (vyměnila bych za jídlo cokoliv) a když ne za jídlo, tak za jeho řešení. V určité míře se kolem mě motalo vždy, ale nyní to už je neúnosné, čím více přejídání zvládám (snažím se) tím více je jídlo hlavním tématem mého života. Řeším zdravé stravování a co je nej a co ne, cvičení a atd. asi to lidí kolem mě i otravuje.
    Jen ve zkratce o mě .... je mi 28, jako dítě jsem nejedla (dle maminky byl zázrak do mě něco narvat, abych to nevyzvracela), co si pamatuji, tak do konce základky jsem váhově byla příliš hubená oproti spolužáků, celkově malá/drobná (kvůli tomu mě nechtěli do 1.třídy :D ) ale už na základce si pamatuji soutěže u babičky, kdo sní víc knedlíků (byla to nevinná možnost se nacpat a nemuset se vymlouvat), věděla jsem, že mi bude zle, ale 13 obrovských se svíčkovou jsem dala :D (bylo mi asi 14 let). I tak si pamatuji, že školní svačiny od maminky jsem vyhazovala :D ... základka ještě šla - využivala jsem - nevědomě - jen oslavy a příležitosti na dobré jídlo, např. od babičky .... v podstatě do 20ti jsem nepřesáhla cca 60 kg/161cm ale celou střední jsem bojovala s jídlem - bohužel svým způsobem sama. Nesnídala, ale za to utrácela všechno své kapesné za svačiny a různé dobrůdky. Na oběd jsem většinou nešla a když nebránilo mi to v tom, abych doma vybílila lednici. Nejběžnější skladba mého hodování: 1-2 chleby s máslem a obrovskou vrstvou sýra (v této chuťovce mě podporovala i babička .. chlém a na tom cca 1,5cm vrstva másla s taveným sýrem), dále rohlík či chléb co obrovským „globusáckým“ párkem a ktomu kečum s hořčicí, na to samo nějaká chuťovka (müsli či jiné cereálie s mlékem, popř. Nějaká sladká oplatka), popř. K tomu byl ještě chléb s máslem a džeme (od babičky) .... ve zkratce ... sladké, slané, sladké a slané – vždy mixuji chtě, když mám jedné dost, musím zakončit druhou .... no a na to vše „kapučíno“ – a pak válení na gauči v křeči. Jedno upozornění, ačkoliv moje maminka je bulimička ... co si pamatuji .... jáj sem dobrovolně jídlo nikdy nevyzvracela – dokonce jsem k tomu nikdy nedonutila ani své tělo množství a mixem jídla, co jsem mu dala (až do 24.12.2013) .... asi v 17ti letech jsem úmysleně zkoušela systém najím a vyzvaracím ..... ale vůbec mi to nešlo – nemám dávicí reflex, takže prsty do krku mi jsou k ničemu.
    Krom toho, že v 18ti letech jsem měla nehodu (srazilo mě auto), tak ve 20ti mi byla diagnostikována Crohnova nemoc (chronický zánět střev, nevyléčitelná, autoimunní nemoc), v té době jsem byla nucena brát léky (kortikoidy, mj.) po který člově k na váze přibere i když nechce. Takže, nemoc mě hodila na 53 kg, kdy mě neunesli vlastní nohy, ale následná léčba, deprese mě dostali na cca 70 kg (tuto váhu jsem nikdy nepřekročila). Teta mi dodnes vypráví, jak jsem seděla s talířem špaget a pak si šla pro další – pauza mě ani nenapadla a pocit naplnění mi v určitou chvíli vyhovoval.

    OdpovědětVymazat
  6. Diety a podobné věci jsem začala řešit až po odchodu z domova a odjezdu do Prahy, tj. cca před 7 lety. Takže začal kolotoč, ze 70 kg, jsem se dostala na 61-62 kg – a to „zdravou stravou“ Jestli to bylo vlivem nemocí či mozek začal sám od sebe pracovat jinak netuším, ale napad mě nějaký bacil, ja byla pár dní na čaji s citronem a v posteli, bez chuti k jídlu a to byl pro mě start. Začala jsem do jídelníčku zařazovat více zeleniny a méně tuku (bez odborníka :/) Klasický jídelníček byl: bebe či tmavý toust se sýrem a šunkou, oběd a večeře rýže či těstoviny se šunkou či sýrem, popř. spenátem a brokolicí. A hodně suchatů, tím jsem vyplňovala všechny svačiny, popř. Nějaký light jogurt. Za 2 měsíce byla kila dole, zda kvalitně – rozhodně nyní nemyslím, ale tenkrát jsem byla spokojená. Jelikož jsem se dokázala nacpat a ucpat sucharama, rýží a těstovinama a bylo mi fajn. Musím upozornit, že k tomu všemu jsem toho moc nenaspala, courala se po nocích, měla ráda víno, takže rozhodně nedoporučuji. Velký jojo-efek se naštěstí nekonal následující roky jsem lítala od 60 – 64 kg. A mohla jsem cokoliv. Jen ta psychika, člověk si dal KFC a Mc´donalds, něškdy i několikrát za den a druhý den se trestal hladovkou, takže raději jsem někde lítala a nenosila si jídlo, jen abych si nic nevzala. K tomu všemu jsem necvičila, takže sice váha nevypadá špatně (to číslo), ale věřte, že pohled na mě se mi nelíbil. Jinak toto vše bylo završeno další autoimunní nemocí (tzv. leukocytoklastická vaskulitida, chronický zánět drobných cév). Když jsem měla zasebou nemocnici a lítání po doktorech, tak jsem stále na svou nespokojenou postavu a váhu zkusila prášky na hubnutí Alli (hrozně jsem je chválila, že přeci nejsou nic špatného, když vám z těla vylučují část tuku co sníte a vlastně vás učí jíst – blbost), nevynechala jsem z drogérek, různé levné tablety na hubnutí, z lekáren jsem si tahala samé podporné prostředky jako byl chrom, octy v tabletách apod. Naštěstí jsem nikdy vzhledem k mému zdravotnímu stavu nezkusila víc.
    Ve 25ti jsem se dostal na váhu 58 – 62 kg (omlouvám se za rozpětí, ale k tomu stylu jak jím, patří i to, že mi ta váha dost lítá) ... chodila jsem do posilky, asi 4 - 6 x týdně cca 10 měsíců, rozhodně jsem asi necvičila dostatečně efektivně, protože jsem byla stále nespokojená, ale dávalo mi to větší prostro pro jídlo – mohla jsem do sebe toho víc nacpat. Světlé chvilky obsahovali zeleninu, ale gulášem v chlebu, kfc a jinýma podobnýma věcma jsem nepohrdla s vědomím, jsem to přeci vycvičila či to vycvičím.
    Ve 26ti jsem měla divoký a moc řešený soukromí život, s tím, že jídlo mi bylo v podstatě serírováno pod nos, žádné cvičení, večírky, fastfoody a takový koloběh asi 5 měsíců (zase jsem byla na 62 – 65 kg). Zase upozorňuji, že vše bylo prokládáno hladem. Takže jsem se jednou deně nacpala jídlem asi tak na 2 dny – pro „normálního“ člověka. Možná tanec a ponocování pomáhalo při udržení váhy na určité míře, vzhledem k tomu, co jsem tělu dávala.
    Následně asi rok jsem jídlo neřešila, resp. co jím, hlavně, že jsem jedla. Jen jsem byla v šoku, když jsem zjistila, že po cca 14 dnech hladovění (stres) jsem neschodila ani deko. Jedla jsem pak co jsem chtěla, nekvalitně, někdy se nacpala, jindy zase ne, hlavně, aby se to vyrovnalo.
    Konec zkracuji, už teď nevím jak psát :D ..... momentálně jsem od 10/2013 na krabičkové „dietě“ 14 asi měsíc kompletní jídlo na celý den a nyní jen obědy + večeře a sváči si dělám sama a s přítelkyní 
    Myslím si, že to mám pod kontrolou, ale nemám, nynější váha je 54 – 58 kg. Říjen a listopad jsem zmákla, ale na vánoce jsem to přepískla, až mě můj plný žaludek, který byl jistě zhrozený z toho co do něj po 2 měsících snažení cpu dohnal na záchod uprostřed noci a to na štědrý večer. Od nového roku jsem na váze 56 – 58 kg a níž to nejde. Když jím „dle normy“ mám pocit úžasný, ale zároveň mě tam uvnitř něco hlodá, že si zakazuju a odpírám. Někdy to prostě moc nevydržím a přejím se a to se mi povedlo včera.

    OdpovědětVymazat
  7. Vhledem k tomu, že si několik týdnů počítám kj, tak jsem si jen odhadem dala svůj včerejší příjem do tabulky a byla jsem v šoku, jelikož jsem do sebe dala 15 000 kj (8400 má jíst průměrná žena). Jen pro info, to co jsem snědla jsem dokázala při nechtění se udržte udělat i několikrát týdně. Jen silou vůle to nedělám každý den, kdybych mohla a neměla z toho deprese a výčitky a bylo to normálně, tak jem klidně 300kg sádelňák, co leží na gauči a nosí mu na co si vzpomene. Jen vím, že tohle správné není a nechci tak vypadat a být taková, chci být se sebou spokojená, ale nejen vzhledově, ale i psychicky. Jen ten věčný boj, i nekouřit (jsem odnaučená kuřačka – na 2x :D ) i je pro mě jednodušší a to jsem kouřila průměrně 2 krabičky denně.
    Nevím k čemu všemu ten svůj přístup k jídlu a pocit jeho potřeby a to co mi dává přirovnat. Ano jsem vztekla, když mám hlad, ano když to poruším, mám pocit, že mám v sobě váhy, která se začíná přiklánět k názoru, že porušení = už je to jedno a můžeš se docpat. Což pro mě znaméná 1 chyba a veze se to se mnou. Ohledně jídla, je pro mě důležitá podpora, kterou naštěstí mám, ale i přesto to nějak nezvládám.
    Občas mám pocit, že já, můj mozek nebo nevím co, chce jídlo až tak moc, že si chci okolím nechat předem odsouhlasi chybu, aby to zhřešení měla posvěcené, ale pak stejně ty výčitky mám. Je téměř na denním pořádku informace o tom, že se vlastně nic neděje, když jsem si vzala o několik plátků sucharů víc ... a že když jsem se takhle přejedla, tak se to přeci dá vyrovnat .... už je to na mě moc, nevím jak z toho ven.
    Závěr je takový, že 3 dny bez chyb, aspoň ne takových, abych si je vyčítala a 4 den 15tis kj :/ ... nevím co bude dnes a zítra a další dny. Chodíme sice 2x týdně cvičit, ale stačí to? Bojuji s tím, jestli bych neměla cvičit (hlavně správně) víc, abych mohla víc jíst. Prostě si nedokážu představit s tím jídlem přestat, jen hledám náhradu za hladovění, výčitky a deprese za to přecpání.
    Naordinovala jsem si jednu věc a to zákaz hladovění, po včerejším přecpání, jsem si dala normální snídani a hodlám v normální jídle dnes pokračovat, i cvičení je na programu. A tak jako každý den, doufám, že i ten včerejšek byl poslední extrém, neplánuji si porušení, ale chtěla bych, aby každý den byl pokračování mého úúúžasného a správného životního stylu a ne nový začatek ...
    Dodatek: Nejsem si jistá jak moc nebo jestli vůbec jsem popsala pocit, co cítím ve chvíli přejedení, ale na začátku mě to šíleně uspokojuje, až když jsem přecpaná a nemůžu se téměř hnout, tak ještě chvíli je n pocit až úžasný, ale hned následuje druhá stránka věci – výčitky a nenávist k sobě samé. Řešení, kde se mi ty hromady jídla zase projeví a utěk na váhu, abych věděla, kolik kil si mám vyčítat...
    Zároveň min. z 50% nejím z pocitu hladu, je to něco jako chtíč. Někdo má cigeretu, sex :D, žvýkačku, kafe (mimochodem, tím zkouším vše potlačit – nefunguje) apod. Dost často jím potají, neumím lhát, takže z 80% své prohřešky přiznám a tím si podpořím pocit, že si to mohu vyčítat, jelikož jsem sej akoby schodila a nedokázala jsem vydržte.
    Zkusili jste si někdy nandat jídlo na talíř a přitom polovinu porce sníst z hrnce či lednice, aby to u stolu vypadalo, že vaše jídlo je jen to, co je v tu chvili vidět  - i to znám.

    Četla jsem o pozitivním myšlení, asi ho nemám dokonalé, ale nechybí mi ..... zkusím to dát 

    P.S.: Jen jsem nikdy nepochopila, že toho sním tolik a tak často a takovým stylem a vypadám jak vypadám. Nejsem nejspokojenější, ale stěžovat si nemohu (oproti okolí). Mám fakt asi úžasný spalování a nebo štěstí :D

    Hodně síly, trpělivosti a podpory všem :) Petra (původní koment Fialka)

    OdpovědětVymazat

Ráda odpovím na jakýkoli váš názor, připomínku či dotaz. Pochvaly mě potěší a kritika je občas taky třeba :)
Díky,
P. ッ

© 2012-2017 by Papush