10. května 2013

MY STORY, Part III.: Přejídání aneb cesta tam a zase zpátky

Pěkný večer vinšuji!

minulém díle mého ,,životního“ příběhu jsem vám vyprávěla o svém období anorexie, které bylo extrémně ošklivé a hnusné a temné. Nicméně stokrát horší časy nastaly, když jsem se začala opravdu nekontrolovatelně přejídat. Tož vzhůru do toho, ať o mně víte úplně všechno :)


Už minule jsem popisovala, jak to vlastně začalo. Klasicky: nebyla jsem psychicky v pohodě, málo jsem jedla, příliš cvičila a tělo potřebovalo živiny, kterých se mu nedostávalo. Nejvíc se to rozmohlo asi v létě 2010, kdy jsem neměla žádnou pořádnou brigádu a víceméně vysedávala doma, nudila se a jedla a jedla. Kamarádi mě sice tahali pořád ven, ale jako spousta dívek trpících PPP jsem se cítila tlustá, ošklivá a že takhle nemůžu nikam jít. Neustále jsem plánovala, jak zhubnu a pak teprve někam půjdu. Tehdy jsem začínala zkoušet i tzv. mléčnou dietu. Možná jste o téhle šílenosti už slyšeli, prakticky při této dietě jíte 14 dní jen maso, tvaroh, vejce a pijete mléko. První den se pije 5 sklenic mléka, a já to nikdy nevydržela, vždycky ráno  jsem začala a večer se zkrátka přežrala. A takhle pořád dokola… K tomu jsem začala přehnaně cvičit samé intenzivní kickboxy, zumby, běhání, strávila klidně půl dne na kole nebo na bruslích, a i přes to (nebo spíš proto) jsem rychle nabírala na váze. Všímali si toho samozřejmě všichni, ale slyšela jsem jen, že vypadám dobře (což pro mě v překladu znamenalo, že jsem přibrala, a to se mi samozřejmě nelíbilo).

Pak se to ještě zhoršilo, když jsem nastoupila do nové práce a začala opět škola. Směny jsem měla dvanáctky od rána od 5:30 nebo od odpoledne až do půlnoci. Začala jsem mít ještě víc rozhozený režim, moc spánku ani pohybu jsem nestíhala, takže jsem ještě víc přibrala. Každý den jsem začínala nějakou novou dietu, ale skončilo to pokaždé stejně u záchvatu přejedení. Chodila jsem sice občas do fitka na fitbox, trampolínky, na kickbox, sem tam jsem vyjela na brusle nebo šla běhat, ale nic naplat, jakmile se člověk špatně stravuje, nepomůže mu nic.

Jen pro nastínění mého ,,jídelníčku“ v této době vám popíšu, co jsem všechno dokázala spořádat. Ráno jsem většinou snídala ,,dietně“ alá anorekticky, tzn. jablko s jogurtem, pak jsem šla do práce nebo do školy a do oběda jsem se držela. Potom jsem si dala třeba salát a dál už to jelo. Šla jsem si koupit například velkou Milku, tvarohový závin, čokoládové bonbony, Esíčka, Nutellu, brambůrky a jedla až do večera. Kolikrát jsem šla i vybrakovat automat s tyčinkami na koleji, když na to přišlo, prostě hrůza hrůzoucí. Na koleji si mysleli, že vůbec nejím, protože jsem vždycky šla všechny obaly hned vyhodit a před spolubydlícími nikdy nejedla. Měla jsem zkrátka problém a nevěděla, jak z toho. K tomu jsem byla nešťastná a dokonce se mi nejednou mihla hlavou i myšlenka na sebevraždu...

Pak jsem se rozhodla, že si pojedu v létě vyčistit hlavu a tělo na Work & Travel do USA. Vše jsem zařídila a skutečně jsem letěla (sama, protože v té době jsem žádné kamarády neměla). Myslela jsem, že tam to bude v pohodě, ale bylo to víceméně to samé. Navíc jsem tam kvůli práci nemohla jíst často, jak jsem byla zvyklá, takže jsem měla denně jen 3 jídla. Ráno jsem vždycky snědla jogurt s müsli, oběd byl nějaký americký smažený hnus a večeře většinou normální jídlo a pak spousta americké tučné zmrzliny, čokolády, chipsů a alkoholu, protože jsme neustále pařili. Kromě plavčických tréninků jsem za celé 4 měsíce nesportovala, když nepočítám pěší túry na pár výletech. Domů jsem dorazila s celými 70 kily. Nejhorší bylo, že jsem si to vůbec neuvědomovala… Až když jsem tenkrát po roce stoupla na váhu a otevřely se mi oči.

Tehdy jsem šla do sebe. Začala jsem se učit vařit, přestala dietit a opět sportovala. Ve škole se blížila bakalářka a státnice, ale vše začínalo být světlejší, když začaly ubývat kilogramy, našla jsem nové kamarády (nebo spíš obnovila vztahy se starými) začala zase chodit mezi lidi a našla si práci. Myslím, že jsem předtím byla i v depresi z toho, že jsem neměla pořádně co dělat a nikoho kolem sebe. Školu jsem zvládala v pohodě, ale nějaká práce a peníze a hlavně přátelé mi prostě chyběli. Takže můj život dostal opět smysl.

Začala jsem s Jillian, zajímat se o stravu a vůbec o zdravý životní styl obecně. Nebylo to úplně vzorné, ale už jsem se tolik nepřejídala z emocí, ale spíše z toho, že mi chyběly živiny a vitamíny, pořád jsem nevěděla, jak správně jíst, a byla jsem unavená, když se na mě valily povinnosti. Zkoušela jsem taky různé experimenty, učila se počítat tuky, bílkoviny, sacharidy, okusila sacharidové vlny... (viz první články na tomto blogu, na které nyní nejsem pyšná :D) Ale zhubla jsem na 60 kg a s těmi vlastně válčím doposud a stále hledám tu správnou cestu, jak na poslední kilogramy, nebo spíš i zkouším různé nové věci :)

Nyní vím, že to ještě musím dobojovat až do konce, ale jde to mnohem lépe, než kdy předtím :) Zlom nastal asi na konci minulého roku, to už jsem tu psala. Stálo to hodně úsilí a opravdu hodně jsem si zkusila, než jsem našla tu pravou rovnováhu sama v sobě, hlavně i lásku sama k sobě a respekt vůči svému tělu. Sice mi nejde formování postavy tak rychle, ale kdo si prošel přejídáním, určitě mi dá za pravdu, že prioritou je dostat se z toho hlavou. Myslím, že se mi to zatím daří, ač jsem letos párkrát ujela, nechala se vystresovat a naivně si myslela, že se uklidním jídlem. Věřte mi, neuklidnilo mě to. Pokud se člověk stresuje, je něco špatně, a měl by začít řešit, kde je chyba a jak ji spravit, čemuž nepomůže tím, že se hodně nají nebo naopak vůbec.

Musím říct, že za hodně vděčím i zdejší komunitě blogerek a tomuto blogu, takže díky vám všem za inspiraci, podporu, motivaci a skvělé blogy!

Tak to byla má, dá se říct, dlouholetá zkušenost se záchvatovým přejídáním. Chystám ještě detailnější článek o přejídání, ale ten zas někdy jindy :)

Dobrou noc a pěkný víkend všem!

A. G. 

12 komentářů:

  1. wow 20 v kuse? seš dobrá :) já jsme ještě nezkoušela kolik jich dám nejvíc, jelikož si pár kliků dělám po HIIT a to moc nejde :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. díky, je skvělé pozorovat, jak se člověk lepší :)) jo, to chápu, po HIIT bych jich asi taky moc neudělala :D

      Vymazat
  2. spíš proto no..
    do USA bych jela hned :) ale bez amerického jídla :D a jsem moc ráda, že se to po návratu vše urovnalo! hezký článek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. USA bylo skvělé, jídlo nebylo špatné, často jsme se spolubydlícími grilovali, vařili a šlo to :) dalo se tam jíst i zdravě, ale bylo to všechno hrozně předražené, možná víc než tady, a to je co říct :D

      Vymazat
    2. Tady v ČR to není zase tak drahé :)

      Vymazat
  3. jako bys tu cast o zp psala o mne... Je to opravdu tezke. Stale s tim bojuji:/.
    Jsem za tebe moc rada, ze jsi v pohode a nasla sis cestu ven:).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju, těžké to je, a nikdo, kdo si tím neprošel, to prostě nepochopí... normální člověk by ti řekl: ,,Tak prostě přestaň tolik jíst!" Ale fakt to není tak jednoduché. Chce to psychickou pohodu, srovnat si trochu metabolismus a půjde to :))

      Vymazat
  4. Moc obdivuji, že jsi se z toho dostala, já s tím teďka docela také bojuji a jde to tak nějak nic moc

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju, boj je to stále, občas mám ještě takové ,,myšlení" kdesi v sobě, které mě k tomu nabádá, ale ta druhá zdravá a rozumná část mé osoby ji prostě dokáže nějak zahnat :) držím ti palce!

      Vymazat
  5. Člověk by pořád nadával na českou kuchyni, ale za hranicemi je to mnohem horší. Při pobytu v Londýně jsem si přibývajících tuků všimla až při zkoušení v obchodě s oblečení..:( Naštěstí stejně jako ty i já jsem vděčná inspirativním blogům :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem moc ráda, že jsi z toho venku! Chvílema jsem se v tom článku našla..
    Ať se ti daří :) moc ti držím palce, zasloužíš si to:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju :) Venku z toho ještě úplně nejsem, ale je to milionkrát lepší než tenkrát, cítím se fakt dobře :))

      Vymazat

Ráda odpovím na jakýkoli váš názor, připomínku či dotaz. Pochvaly mě potěší a kritika je občas taky třeba :)
Díky,
P. ッ

© 2012-2016 by Papush