2. dubna 2013

MY STORY, Part II.: Ana-na-na-na...

Po prvním vyčerpávajícím díle svého takřka životního příběhu o tom, jak sem se dostala vlastně tam, kde jsem teď, vypouštím do světa druhou část "románu" na pokračování. Mohla bych to shrnout do něčeho jednotného a kratšího, ale řekla jsem si NE :D Držte si klobouky, dámy a pánové, a hleďte, jak se žije s nemocí, která postihuje/postihla a bohužel asi ještě bude postihovat hodně (nejen) dívek po celém světě...

ZÁZRAČNÉ PILULKY?
Skončila jsem u léta 2008, kde také teď začnu. Bylo to mimořádně vydařené léto, až na mé začínající přehnané pozorování sebe a okolí, jak jsou všichni hubení a krásní a já tlustá a ošklivá. Opět jsem toužila po stejném ignorantovi a opět se mnou být nechtěl. Začala jsem poprvé vyhledávat na internetu diety, metody hubnutí, pilulky a podobně. Jednou jsem se vydala do lékárny a koupila si psyllium (že je dobré na hubnutí) a nějaké tablety jménem Lipoxal (že byly na hubnutí). Ty jsem brala nějaké dva měsíce. Fakt jsem zhubla asi 4 kila, ale hlavně kvůli tomu, že mi díky nim bylo pokaždé neskutečně blbě od žaludku, skoro jsem nejedla, neměla jsem chuť a poslední měsíc je moje tělo dokonce odmítalo polykat a chtělo je jakoby vydávit, než jsem je spolkla. Tragédie...

Nicméně začal nový školní rok a několik holek přišlo 1. září o dost kilo lehčí. To mě ještě víc nastartovalo. Někdy v tu dobu jsem na internetu narazila na různé blogy, především s ana-tématikou. Nechala jsem se tam "inspirovat" a začala si v tabulce psát a počítat, kolik sním za den kalorií. Byla jsem tím jak posedlá. Jak jsem něco snědla, musela jsem to jít hned napsat. Opět jsem začala cvičit. Každý den jsem aspoň půl hodiny hopsala aerobik, skákala přes švihadlo, dělala sedy-lehy a kliky, k tomu 3 km rychlé chůze do školy a to samé zpět a kolikrát jsem si prodloužila trasu, abych šla déle, plus 2x týdně dvouhodinový tělocvik ve škole. A když jsem snědla něco navíc (třeba kousek buchty), tak jsem šla hned cvičit. Tabulku mám ještě uloženou, pro ilustraci zde dávám ukázku:

Všimněte si trefných poznámek, fakt jsem to takhle psala!

Každý den jsem se vážila, měřila (ráno i večer) a fotila, abych porovnávala změny. Chtěla jsem hlavně, aby mi byla vidět žebra a klíční kosti. Okolí si začalo všímat změn a všichni mi říkali, jak mi to sluší, ať tak zůstanu. Jenže to se mně ještě nelíbilo, holky na pro-ana blozích a některé spolužačky měly pod 50 kilo a já chtěla být lepší! Aby to všichni viděli, že jsem dobrá!

MATURITA A VĚCI OKOLO
Při cca 47 kg
Pak začaly velké problémy s jídlem. Měla jsem hrozně práce, ve škole nám dávali zabrat, dělala jsem si certifikát z angličtiny, jezdila jsem na Scia do Prahy (přijímačky na VŠ) a psala maturitní otázky. K tomu doma otčím alkoholik a stále žádný vysněný přítel, ale nic mě nezastavilo před hubnutím. Někdy v dubnu před maturitní písemkou jsem byla sama doma a poprvé v životě jsem dostala záchvat přejedení. Byla jsem z toho hrozně zničená, ráno mi váha ukázala o kilo víc a já brečela a ležela a odmítala jíst. V tu chvíli se mamka naštvala, sebrala mi váhu a přestala jsem chodit do školy a chodila místo toho s ní do práce, kde mě pozorovala a cpala do mě každé dvě hodiny nějaké jídlo. Večer před spaním mi nosila např. jablko a piškoty, abych to snědla, a vyhrožovala mi nemocnicí. Já ji vždycky ujistila, že jsem v pohodě, že to hubnutí je jen ze stresu ze všeho a že nikam nepůjdu, protože budu maturovat, dělat přijímačky atd. Ale vždycky jsem piškoty schovala a snědla z donucení jen to jablko. Přidala jsem taky na cvičení (potají, protože mi to doma zakazovali) a založila si jídelní blok, který jsem nosila stále u sebe a pořád si do něj zapisovala, co jsem snědla. Lidi už mi začali říkat, ať neblbnu a najím se, ale mně to hrozně lichotilo. V obchodech jsem sahala po velikosti 32-34 a strašně mě to těšilo. Kdybych nebrala antikoncepci, dávno bych už nemenstruovala. Ale byla jsem hubenější než všechny holky a byla jsem na sebe pyšná s těmi 45 kily. Nechápu jak, ale odmaturovala jsem se samými jedničkami, a nastaly další zásadní změny.

NÁSTUP PŘEJÍDÁNÍ
Doma se situace vystupňovala na nejhorší možný level a odstěhovaly jsme se s mamkou a ségrou pryč. Začala jsem taky jezdit v létě na brigádu do Prahy, vstávala jsem v 5 ráno, šla jsem venčit psa kolem baráku a vždycky ho 2x oběhla. V práci jsem pak snědla jogurt, ke svačině ovoce, k obědu např. housku a 2 rajčata, ke svačině papriku a večer jsem se doma většinou ládovala vším možným a pak šla běhat. Přejídání se začalo fakt zhoršovat a s ním přicházely i žaludeční problémy. Když jsem se nějak moc najedla, moje tělo to nedokázalo přijmout a prostě to vrátilo zpět, takže jsem měla něco jako "nucenou bulimii". Mamka mě odvedla k doktorovi, ten mi zjistil nějaký problém s játry a nakázal přibrat ze 44 aspoň na 50 kilo. Ale já dál vedla svou válku se svým tělem. V té době se mi hrozně zhoršila pleť, že jsem z toho byla nešťastná a ještě víc se přejídala. Pak jsem si šla koupit první projímadlo a bylo to daleko horší. Ale stálo mi to za to, poprvé od chvíle, co jsme se poznali, mi totiž začal psát sám od sebe můj (ne)přítel-expřítel a vypadalo to, že to tentokrát myslí fakt vážně. Pořád mi říkal, jak jsem krásná, že jsem zhubla atd., ale mně se moje postava pořád nelíbila.

Když jsem "strašně" přibrala 2 kila
Nějakým zázrakem jsem se dostala na VŠ a odstěhovala se na kolej, kde jsem stále pokračovala v příjmu kolem 600 kcal denně (když jsem se nepřejedla nebo nejedla vůbec) a každý den jsem chodila cvičit: na aerobik, na spinning, na kickbox, taeobo, zumbu, heat, chodila běhat, na brusle, klikovala a hopsala na pokoji. Bydlela jsem v 9. patře a zásadně chodila po schodech. Někdy, když jsem snědla něco "nelíbivého", šla jsem běhat na schody. Jinak jsem přes den většinou jedla a večer cvičila. Nikam jsem nechodila, neměla skoro žádné kamarády, kluky jsem odmítala, škole jsem taky moc nedávala, jen jsem chtěla být pořád hubenější. Můj svět byl můj kolejní pokoj, pro-ana blogy, cvičení, jídlo a škola. Když jsem zjistila, že jsem přibrala 2 kila (ze 44 na 46), držela jsem všechny šílené diety, např. ovocnou dietu modelek, mléčnou, dietu jen o šťávách, ale vždycky to skončilo tak, že jsem se přejedla a pak šla o to víc cvičit. Snědla jsem třeba celou krabici Cini Minis, nanukáč s nutellou a šla na 3 hodiny bruslit. Musíte si říkat, že jsem byla hloupá, to jsem samozřejmě byla, ale hlavní je, že jsem byla vážně nemocná, nechtěla si to připustit a připadalo mi všechno v pohodě.

V prváku jsem se ale oproti dalšímu roku celkem držela a nebylo to ještě tak hrozné, ovšem v létě, kdy jsem byla většinou doma, se problémy s přejídáním začaly hrozně zhoršovat a úplně jsem do toho spadla. O tom ale zas až příště, abych vás neuspala ;)

Chtěla bych ještě říct vám všem, jež touhle nemocí trpíte, abyste se nevzdávaly a bojovaly s ní. Nenechte to zajít do extrému, anorexie je smrtelná choroba a nic dobrého nepřináší. Jestli jsem byla šťastná, když jsem byla hrozně hubená? To sotva. Měla jsem hroznou pleť, vlasy, nehty, tělo mě neposlouchalo, neměla jsem kamarády, přítele, žádný pravý studentský život a už to nejde vrátit zpět. Nejen proto, ale i z dalších milion důvodů řekněte anorexii NE!

A hlavně se (s)mějte!
A. G. ッ

6 komentářů:

  1. Jejda tak takto žít bych nedokázala. I když jsem před 2 lety byla posedlá tím jak vypadám a vším okolo, nikdy jsem nedokázala nejíst. Anorexií teda nejspíš trpět nemůžu, jsem moc závislá na jídle. Ale obdivuju ty, které se z toho dokázaly dostat,přibraly a drží si hezkou, zdravou postavu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takhle se taky žít nedá a naštěstí mi to došlo :) Taky obdivuju lidi, kteří se z ppp dostali, normálnímu člověku se to nezdá, ale není to vůbec snadné. A hezkou zdravou postavu snad se svým nynějším zdravým přístupem mít taky budu, doufám :D Chce to fakt vytrvat :)

      Vymazat
  2. k prvnímu dílu:
    "v pohodě, vyrovnané a lepší" to ráda slyším:) a jsem i ráda, za tvé poznatky - určitě to bude někomu nápomocné!
    bravíčko, topdívka.. média! říkám to furt, že za PPP můžou média!
    slovní šikana, ponižování.. to je to nejhorší, co se může mladé slečně dělat :( je mi to líto
    u psycholožky jsem taky byla, ale místo abychom spolu řešily anorexii, řešila rozvod mých rodičů a pěkně mi to v hlavě pomotala - přestala jsem k ní docházet a vyléčila se sama
    prášky jsou taky zlo no.. já měla dvoje a po jednech se mi zhoršila pleť a druhé následky neměla, teď si chci po dlouhé době zase nechat nějaké napsat, tak se modlím, ať jsou zase bez následků :):(
    k druhému dílu: (držím si klobouk!)
    kalorickým hodnotám jsem naštěstí nikdy nepodlehla :) to je ještě víc omezující...
    taky se mi líbilo, že mi začly věci padat, ale...
    jsem ráda, že jsi odmaturovala na samé jedničky :) ale kdyby jsi tenkrát neblbla, mohla sis to i užít...
    nebyl tvůj svět na koleji trošku nuda?:X je hrozný, co s námi ana udělala... naštěstí jsme z toho venku! a můžeme si zase užívat života :) vždyť je krásný
    a obrázek mluví za vše :D měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za takový rozsáhlý koment! :D Souhlasím s tebou úplně ve všem. Média, největší ráj pro rozšiřování všech PPP, shodou okolností o tom píšu seminárku :) Psycholožka byla ta moje to samé, no :D Pak jsem taky přestala chodit, protože mi to nic nedávalo. Věci sice padaly, ale jak říkáš: "ALE..." ;) Mně tenkrát ten život vyhovoval, což je nejhorší. Teď, když na to zpátky koukám, tak toho fakt lituji, ale co se dá dělat, anorexie mě tenkrát úplně pohltila a už to nevrátím. Jediné, co můžu udělat (a co taky dělám), je, že to ještě všechno doženu a zařídím si život o to lepší! :D

      Vymazat
  3. Jsi dobrá, že jsi se z toho vyhrabala.

    Znáš tohle video? To anorektické myšlení mě fascinuje. Pro mě je nepochopitelné.
    http://www.youtube.com/watch?v=Cwm_BHVAtVI

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, já jsem na sebe pyšná, lidem se to nezdá, ale je to fakt fuška se z něčeho takového dostat. To video znám, koukala jsem na něj nedávno a nechápu, jak jsem mohla takhle myslet...

      Vymazat

Ráda odpovím na jakýkoli váš názor, připomínku či dotaz. Pochvaly mě potěší a kritika je občas taky třeba :)
Díky,
P. ッ

© 2012-2016 by Papush